Přední deska knihy:

Chodili spolu, milovali jeden druhého. Ona nevěděla, či spíše nechtěla vědět, o jeho špatných stránkách. Byl žádanější, než život. Jeho láska byla pro ni víc, než vzduch, než světlo, než cokoli, co všímá si moudrý člověk. Byla to láska. Je to láska.

>Po nocích pláču, myslím na vše špatné, co se mi kdy stalo a ptám se sama sebe: "Má tohle vůbec ještě smysl…?"<

V minulosti jsem si protrpěla své a nechtěla jsem, aby se to už opakovalo… Chodit na základní školu bylo pro mě nesmírné utrpení. Bylo pro mě nepředstavitelně těžké ráno vstát s pomyšlením, co se dnes ve škole zase stane. Byl to jak pochod na popravu: plnej strachu, smutku a ztracených nadějí… Šikana začala už od druhé třídy, kdy se mi udělalo nevolno na chodbě. Od té doby se vše setmělo… Den plný bolestí psychických i fyzických dennodenně působil na mou duši a zatlačoval ji hluboké tmy, kde později má duše ztratila cestu zpět. V sedmé třídě se nátlak spolužáků zhoršil natolik, že se mé, tehdy křehké JÁ doma zhroutilo. Tehdy to bylo poprvé, co mě má matka poprvé vyslechla bez jediného slůvka "ale". Poprvé mi tehdy připadalo, že se mnou soucítila. Jinak totiž obvykle vymýšlela jakoukoliv výmluvu, jen aby mé přesvědčení vyvrátila. V záchvatu hysterického pláče jsem vykřikla, že chce přejít na jinou školu. Máma mě vzala na slovo a zeptala se mě, jestli opravdu chci na jinou školu. Věděla jsem, že pokud povím "ano", vše se změní, ale jakým způsobem? Pokud bych řekla "ne", hrozilo, že bych musela další tři roky čelit tvrdé šikaně, která by se určitě ještě stupňovala. Mé rozhodnutí bylo jasné…ano, chci jinam.