Přední deska knihy:

Chodili spolu, milovali jeden druhého. Ona nevěděla, či spíše nechtěla vědět, o jeho špatných stránkách. Byl žádanější, než život. Jeho láska byla pro ni víc, než vzduch, než světlo, než cokoli, co všímá si moudrý člověk. Byla to láska. Je to láska.

Konečně nový dům, konečně jen oni dva.

"Není to úžasný? Budeme teď bydlet v jednom domě, jen my dva!" Jsem…jsem tak šťastná!" svěřovala se kamarádce.

"Ano, to ano. Myslíš, že on je ten pravý?" váhavě pohlédla kamarádka na šťastnou dívku.

"No…proč ne…myslím…" však byla přesvědčena dívka.

Šel k ní…její snoubenec. V očích měl děsivě červené jiskry. Proč je neviděla až do dnes? Nebo se ji to jen zdálo? Kde je ta láska, která vyzařovala z každého jeho pohybu?

"Kde jsi byla?!" zlostně na ní zašeptal, držel ji za paži tak silně, jako by to dokázaly jen ruce samotného ďábla, který chytá hříšníky.

"Bolí to… Prosím, pust mne…" zaprosila dívka, "Byla jsem jen s kamarádkou, nezlob se."

Protože milujícím je minuta stejně dlouhá, jako sama věčnost, brzo zapomněla na podivnou příhodu. Večer byl zase jen jejich. Prázdný dům, všude svíčky, podlaha posypána lístkama růží. V ložnici stála jen osamělá postel. To všechno byly jen němí svědci páru, který se miloval.

Tak to vydrželo jen měsíc. Julie zůstala doma zase sama. Nic se nezměnilo. Možná jenom myšlenky v mladé hlavě dívky. Dnes se rozhodla navštívit rodinu. Všechno bylo dobré, dokud nepřišel Roman, kterému Julie ze srandy říkala 'Romeo'. V očích mu zase zazářil podivný rudý oheň. Vzal jí a vytáhl ven z domu.

"Neříkal jsem ti, že nemáš opouštět dům?" zařval na ní, "Teď ti budu kamarády vybírat já a říkat s kým se smíš potkávat a s kým ne! A jak to jsi oblečena? Vypadáš, jako šlapka! Co je to za krátkou sukni? To chceš, aby na tebe všichni muži zírali? Jestli chceš nosit sukně, tak ne vyšší jak po kotníky!" vyřvával na celou ulici a táhl Julii do vlastního domu.

"Proč jsi šla k rodičům? Co jsi jim řekla?!" shodil ji doma na zem.

"Chtěla jsem…j-jen navštívit svůj domov." špitla vyděšená dívka.

"Tady je tvůj domov!!!" štěkl na ní a znechuceně odešel do kuchyně.

Julie ležela na zemi snad celou věčnost a nebo to bylo jen pár minut. Pak sebrala všechnu zbývající odvahu a vkročila do kuchyně. Její 'miláček' právě pil kafe a četl knihu. Prošla ke dřezu a začala umývat nádobí.

"Promiň mi to." zaslechla tichý hlas za zády. Od toho divně proměněného hlasu se vylekala a neudržela talíř v rukou. Ticho narušil jen zvuk rozbíjecího se nádobí.

"Nestalo se ti nic??" přiskočil k ní Roman a začal jí líbat její ruce, tvář, rty pobledlé strachy.

"N-ne…ne, n-nic…" zajíkala se dívka.

Roman se podíval na dívku velkýma, nic nechápajícíma očima.

"Ty se mě bojíš? Ne, ne, prosím, promiň! Odpust mi. Julko, nechtěl jsem to tak! Moc jsem se bál, že jsi mně nechala. Tolik se bojím tě ztratit."

Julie se musela vylekat ještě víc, jelikož ho viděla teď poprvé plakat. Bezmyšlenkově ho hladila po hlavě, bála se ho a zároveň milovala. Ale s lítostí a strachem zároveň si začala časem přiznávat, že láska ji opouští stále víc a víc.

Hádka se zhoršovaly. Nesměla se líčit, nesměla nosit oděv který by jí obtahoval, či ukazoval nádhernou postavu. Nesměla se vídat s kamarády, ani s rodinou. Mobilní telefon Roman záměrně rozbil na tisíce kousků, a tak neměla vůbec žádné spojení. Bála se ho čím dál víc. Každá hádka se končilo milováním. Pro Julii to bylo nic…a někdy i znásilněním.

Když Roman odcházel do práce, Julie brečela, brečela a seděla v koutě zakrytá polštářem. Brečela, brečela, brečela…dokud on nepřicházel a dokud ji nechtěl mít v posteli.

Po půl roce do domu přišel Juliin lékař, kterého Roman schválil.

"Julie, vypadáte špatně. Co se ve vašem vztahu děje?"

Julie s sebou strachy škubla. Nechtěla žalovat na Romana. Milovala ho. Nechtěla, aby šel do vězení. A ještě víc nechtěla vidět jeho psí oči.

"Já nevím. Je mi špatně odnedávna. Roman mě miluje a já jeho taktéž. Ale dnes je mi moc zle."

Doktor jí musel prohlédnout. Když uviděl její modřiny, podivil se.

"Odkud je máte?" zeptal se.

"Jsem velice nešikovná, no však víte, co láska dělá s lidmi. Nic nevidím, šlápnu, kam se dá, a z toho mám tyhle modřiny." usmála se zdvořile Julie.

Doktor se jí dlouze podíval do očí.

"Nesmí to vědět…nesmí." říkala si uvnitř dívka, "Nesmí vědět pravou příčinu mých modřin."

On se mak je koutkem úst pousmál. Byl mladý a Julie jen teď zahlédla jeho půvab. Tak vznešený, tak tichý a trpělivý. Roman nikdy takový nebyl.

"Gratuluji! Čekáš dítě!" rozesmál se doktor náhle smíchem tak jasným, jako malé dítě, "Tedy, omlouvám se. Čekáte dítě!" rychle se doktor opravil.

"Nevadí." Usmála se dívka.

Když lékař odešel, dlouze přemýšlela.

"Roman se tak brzo domu nevrátí" přemýšlela nahlas, "Já to prostě musím říct našim." Šťastně, jako ptáče, vylétla z domu, aniž by věděla, že Roman dnes pracoval jen do oběda.

Když se nic netušící dívka vrátila domu, dostala tak rychlou ránu do tváře, že neudržela rovnováhu a když padala, udeřila se hlavou o kliku vchodných dveří. Ztratila vědomí. Když se k sobě probrala, první, co spatřila byl uplakaný obličej Romana, který se rozzářil, když Julie otevřela oči.

"Už to vím! Vím, že čekáš dítě! Jsem tak šťastný! Lidi, já budu táta!!" rozkřikl se a začal líbat Julii jen kam se dalo. "Julie, lásko," poklekl před postelí Roman, "vezmeš si mě?" a ukázal ji prostý stříbrný prstýnek.

Julie zavřela oči a pohladila si břicho. Už cítila, že není sama.

"Tak rychle, Julie, musím na noční směni!" netrpělivě štěkl Roman.

"Potřebuju k rodičům." řekla odhodlaně silným hlasem ona.

"Oni nejsou tvá rodina." Chladně řekl Roman, "Tak jo nebo ne?"

Julie se rozbrečela. Nezvládala to. Nezvládla by i kdyby viděla, jak trpí její dítě. Ne. Sama by to ještě přežila, ale ne její dítě. Posadila se na posteli.

"Miláčku, vždyť víš, že ano." usmála se přese slzy. "Ale teď musím do koupelny, za… chvíli se vrátím." Řekla a jako vítr se spustila do kuchyně, popadla nůž a vrhla se do koupelny.

Dlouze brečela a ani neslyšela, jak se za šťastným Romanem zavřely dveře. Zazpívala si ukolébavku, kterou znala. Hladila svoje břicho se slovy: "Neboj se, maličký, neboj moje lásko, budeme tam spolu. Budeme tam společně miláčku. Budeme tam v bezpečí."

Pak si statečně utřela slzy, vzala rtěnku, kterou už věky nepoužívala a napsala na zrcadle: "Romeo, můj milý Romeo, miluji tě pouze jako člověka. Jako Božský nápoj. Děkuji ti za dítě. Sbohem lásko!"

Pak vzala nůž, mokrý od slz a dvakrát silně podřízla žíly na levé ruce. Nejdřív to nebolelo. Pak pocítila, že je to bolest mnohem menší, než ta, kterou celou tu dobu pociťovala tady. Než ta, kterou by čekala při narození dítěte. Zase se cítila šťastně a svobodně. Cítila vedle sebe i další osobu. Neviděla nic, kromě oslňujícího bílého světla. Slyšela jasný dětský hlas: "Dala jsi svůj život za ten můj. Miluješ mně…"

Ty slova se jí nezdála, slyší něco jiného: "Neboj se, Julinko, neboj. Všechno se jednou spraví." to byl tak známý a příjemný hlas. Tak vznešený, tichý a trpělivý…

Julie dosti vykrvácela, než zcela ztratila vědomí. Roman přišel domu a nakouknul do otevřené koupelny. Když spatřil Julii v kaluži krve i vzkaz na zrcadle, nezmohl se na víc, než zavolat záchranku a říct:

"Zabil jsem tu, kterou jsem miloval…"

Dům se našel kvůli šikovné policii. Roman se jich však už nedočkal. Krátce, po zavolání, se vrátil do koupelny, políbil čelo umírající dívky, vzal nůž z její chladné ruky a vrazil si ho do prsou. Když záchranka přijela, byl tam i Juliin lékař, Artur.

"Neboj se Julinko." říkal, "Neboj, všechno se spraví"

Pár odvezli do nemocnice. Roman nepřežil. Julie po dvou dnech normálně otevřela oči. Spatřila blednoucí, ale klidnou tvář Arturovu. Povzbuzujíc se jí usmál.

"Co moje dítě?!" náhle vykřikla, když pochopila, co se děje.

"Neboj, tvůj organismus je velice schopný rychlé regenerace. Stejně tak i tvé dítě je ve skvělém stavu. Zítra se budeš moci podívat, jak mu bije srdíčko."

"Proč ne dnes?" zeptala se Julie.

"Musíš si odpočinout. Víš, věděl jsem už od první chvíle, co byly ty modřiny zač. Byl jsem hlupák, že jsem to nenahlásil. Je to má vina, že se tohle stalo." Řekl jí doktor stále klidně.

Julii překvapilo, jak moc se liší od Romana. Ten by se rozbrečel, začal by ji líbat. Ten si nikdy nemohl přiznat svou chybu.

"A proto, cokoliv si budeš přát, jen mi řekni a já to hned splním." zase se usmál, tak klidně a vyrovnaně.

"Arture…obejmi mě…prosím." tiše poprosila Julie.

Konečně byla svobodná. Měla dítě a podporu. Po pár dnech jí bylo lépe a tak měla povoleny i návštěvy. Navštěvovali ji rodiče, kamarádi, příbuzní, prostě všichni, které znala. Artur se péče nad Julií ujal, nikdy neodešel pryč. Tak byla to láska? Dlouze se Julie nad touto otázkou zamýšlela. Asi ano, byla to láska ze strany štěstěny. Pochopila opravdovou cenu svobody a všech lidí pro ni blízkých. Pochopila, že láska není o slibech, slzách a vyznání lásky. Jde o duši a srdce. Jde o to, jakou cenu jste schopni zaplatit za opravdové štěstí!