>Po nocích pláču, myslím na vše špatné, co se mi kdy stalo a ptám se sama sebe: "Má tohle vůbec ještě smysl…?"<

V minulosti jsem si protrpěla své a nechtěla jsem, aby se to už opakovalo… Chodit na základní školu bylo pro mě nesmírné utrpení. Bylo pro mě nepředstavitelně těžké ráno vstát s pomyšlením, co se dnes ve škole zase stane. Byl to jak pochod na popravu: plnej strachu, smutku a ztracených nadějí… Šikana začala už od druhé třídy, kdy se mi udělalo nevolno na chodbě. Od té doby se vše setmělo… Den plný bolestí psychických i fyzických dennodenně působil na mou duši a zatlačoval ji hluboké tmy, kde později má duše ztratila cestu zpět. V sedmé třídě se nátlak spolužáků zhoršil natolik, že se mé, tehdy křehké JÁ doma zhroutilo. Tehdy to bylo poprvé, co mě má matka poprvé vyslechla bez jediného slůvka "ale". Poprvé mi tehdy připadalo, že se mnou soucítila. Jinak totiž obvykle vymýšlela jakoukoliv výmluvu, jen aby mé přesvědčení vyvrátila. V záchvatu hysterického pláče jsem vykřikla, že chce přejít na jinou školu. Máma mě vzala na slovo a zeptala se mě, jestli opravdu chci na jinou školu. Věděla jsem, že pokud povím "ano", vše se změní, ale jakým způsobem? Pokud bych řekla "ne", hrozilo, že bych musela další tři roky čelit tvrdé šikaně, která by se určitě ještě stupňovala. Mé rozhodnutí bylo jasné…ano, chci jinam.

Ještě ten večer matka volala do školy a vše zařídila. Ještě stojíc s telefonem u ucha se mě definitivně optala, jestli opravdu chci na jinou školu. Přitakala jsem. Tu noc jsem téměř nespala, hlavou se mi honily všelijaké myšlenky o tom, jaké to na jiné škole bude, jaký bude kolektiv, učitelé, žáci a harmonie mezi chlapcama a dívkama.

Další den jsem vstala a šla do mé obvyklé školy. Vždy jsem měla větší pochopení u kantorů a byla jsem jejich oblíbeným žákem, nemyslete si však, že jsem byla šplhoun. Žáci mě nikdy nepřijali, ale učitelé naprosto vždy, protože jsem byla tichá, klidná, schovaná v rohu hledíc si svého. Na kantory jsem byla milá, a proto byli i oni a mne. O přestávce za mnou k lavici přišla naše třídní učitelka a ptala se, proč jsem si třeba s ní nepromluvila dřív, než jsem učinila toto rozhodnutí. Odpověděla jsem, že nemělo cenu něco řešit, nic by se tím stejně už nezměnilo. Byla jsem pevně rozhodnuta odejít a naivně jsem si myslela, že se vše obrátí k lepšímu.

Den probíhal kupodivu klidně. Jen o hodině přírodopisu mi někdo rozšlápl přezku u tašky. Já si povzdychla se slovy: "Díky bohu odtud odcházím."

Hned se ke mně seběhlo několik žáků a vyptávalo se. V té době jsem nesnesla mít okolo sebe víc, jak jednoho člověka a o to víc jsem nesnesla lidem odpovídat, jelikož jsem v životě nemluvila s nikým, kdo mi není tak blízký, jako rodina. S koktáním jsem jim vysvětlila, jak se věc má. Najednou mě začali dívky přemlouvat, ať zůstanu. Dokonce i kluci mi říkali, ať nepřecházím, protože druhá jediná škola v okolí, na kterou jsem hodlala přejít měla nehezkou pověst, co se kradení a vší týče. Já to však chtěla risknout. Co bych ještě na této škole chtěla. Jediní, kdo mi scházely byly učitelky, obzvláště na výtvarnou výchovu a třídní učitelka. Šikana mi scházet nebude, má parta, do které jsem patřila a kde mě vůdčí dívka každý druhý den zradila a nevracela peníze, mi taky chybět nebude, nic mě tam nedrželo. Ani má ex kamarádka, která byla mou nejlepší kamarádkou do čtvrté třídy, než přišla nová dívka, která mi ji přebrala opravdu trapným způsobem. Ta nová dívky měla úplně obyčejný vzhled, například jako Aneta Langerová, když přišla do SuperStar. Ani ne po půl roce se z nové a obyčejné dívky stalo monstrum. Začala si oblékat potrhané oblečení, pásky s jehlicema kolem rukou a krku, pearsingy všude možně a vlasy si ostříhala z dlouhých hnědých čistých vlasů na umaštěnýho ježka nagelovanýho do špiček. Přesně takto se změnila i Aneta Langerova. Té nové holce už akorát chybělo být lesbou… Má kamarádka se s ní spřátelila a na mě se totálně vykašlala… Takže, co mi bránilo odejít? NIC

O pár dnů později nastal den, kdy jsem měla nastoupit na novou školu. Bylo to chvíli po nastoupení do sedmé třídy co se vše odehrálo, takže by každý čekal, že bych už snad mohla jít do nové školy sama. Avšak mě doprovodila matka. Bála jsem se jít sama už jen proto, že jsem si neuměla nic zařídit, neuměla jsem komunikovat a jediné, co jsem tehdy uměla, bylo kreslit.

Poté, co jsem se ocitla v nové třídě, cítila jsem se trochu zmateně. Vše bylo pro mě nové. Zatímco má matka něco vyřizovala za dveřma s učitelkou, mě poslali si sednout do druhé lavice zepředu u dveří. Já jsem jen tiše seděla namáčklá na kraji stolu s očima sklopenýma do stolu. Chudák spolužačka určitě nechápala, co to semnou je. Očkem jsem zahlédla, jak jeden chlapec ukradl dívce botu a ta mu botu vytrhla a z legrace ho bouchla. Pro mě bylo šokující, když jsem zjistila, že té ráně se chlapec jen zasmál a odešel. Na mé bývalé škole by už totiž takový kluk holku zbyl do krve… Nerozuměla jsem tomu, nebyla jsem na to zvyklá.

Nastala hodina a učitelka mě vyzvala, abych se postavila a pověděla něco o sobě a proč jsem sem přešla. Tohoto jsem se bávala ze všeho nejvíc, že mě kantor vyzve, abych stála v lavici a něco povídala. Já tedy tenounkým a koktavým hláskem spustila. Dobře si pamatuji jen toto: "Jmenuji se Sophie a přešla jsem sem proto, že mě na druhé škole šikanovali. Doufám, že zde to bude lepší."

První dny to opravdu bylo, jak v ráji. Každý mě po příchodu do třídy pozdravil, zajímali se o to, jaká jsem a líbili se jim i mé kresby. Bohužel jak sel čas, zjistili, že semnou něco je, protože jsem nevstala z lavice, nekomunikovala a jen si kreslila. Hned toho začali využívat. Když si tak zamyslím, připadá mi, že to bylo na nové škole snad ještě horší, než na té předešlé. Šikana mě znovu objevila. Pamatuji si, jak mě v deváté třídě šikanovali už i nižší ročníky. Jen opravdu pár lidí, mě umělo pochopit. Snad jen dvě dívky, ale i ty semnou tolik nemluvili, jen když byla příležitost, a že ta byla málokdy.

V deváté třídě byla už šikana asi dvakrát horší, než na bývalé škole. Někdy chvíli po nastoupení do deváté třídy měla naše třída jet na školu v přírodě. Těmto akcím a všem dalším, i když to byl obyčejný výlet do kina, jsem se tvrdě vyhýbala. Ze třídy jel každý, kromě mě a jedné z těch dvou dívek, které mě chápaly. Alespoň trochu povzbudivá informace. Proto jsem se rozhoda, že budu do školy chodit i o době, co jsou ostatní pryč. Od té dívky mi nic nehrozilo a alespoň trochu jsem se s ní cítila v klidu a svá. Dokázala jsem hovořit docela plynule a nebála jsem se pohnout. Měli jsme chodit do budovy školky, kterou jsme měli v školním areálu zabudovanou též. První den nás učitelka malých dětí poslala do osamělé ale hezké velké místnosti se třemi kulatými stoly. K jednomu jsme si sedly a vytáhli papíry na kreslení. Nato hned přišla dívky ze sedmé třídy, kterou jsem do té doby neznala a sedla si k jinému stolu. Kamarádka jí řekla: "Pojď k nám, my tě neukousnem.". To si pamatuji přesně. Té dívce se zablyštilo v očích a nadšeně si přisedla. Už jen z jejího pohledu jsem měla zvláštní pocit, jako bych jí už znala věčně, nebo jako kdyby tohle byl začátek něčeho nového…něčeho, na co jsem tak dlouho hledala….

Už po chvilce povídání jsem zjistila, kolik toho máme společného. Obě jsme tehdy byly naladěny na stejnou 'fantasy vlnu' kdy jsme věřili všemu, žili jsme vlastním světem, který obyčejný člověk nechápal, ale my dvě jsme se téměř ve větách doplňovaly. Nebyla z česka, přesto češtinu dokonale ovládala a dokázala z češtiny vyrobit tak nádherný jazyk. Tak krásné věty plné nadějí dokázala říct, že ani já, rozená Češka, abych takové věty nikdy nedokázala pospojovat. V jejích očích jsem viděla vesmír… Vesmír plný nádherných hvězd, které plní přání.

Když jsem ten den šla domu, pořád jsem nad tou dívkou přemýšlela. Alice, tak se jmenovala, mi v hlavě zůstala i s jejími přenádhernými slovy až do druhého dne. Těšila jsem se, až ji znovu uvidím… Ve třídě byla jako první, já přišla druhá a třetí dorazila spolužačka z mé třídy. Takto celé dny jsme se o sobě dozvídali víc a víc. Pozvala jsem jí na koncert nejmenované kapely a Alice souhlasila.

Koncert byl nádherný, byl by nádherný i kdyby byl jedním z nejnudnějších koncertů, a proč? Protože tam byla semnou právě Alice. S ní jsem se nebála ani křičet a nestyděla jsem se po koncertě plakat radostí a to jen proto, že ona už jen svou přítomností mi dodala sebevědomí být sama sebou…

Po polovině roku v deváté třídě jsem objevila anime seriály a mangu. S Alicí jsme se v tu dobu scházeli každou velkou přestávku a čekaly na sebe po škole. Vyprávěla jsem jí o anime a nakonec jsme tomu kouzlu podlehly obě. Obě jsme navíc psaly příběhy a kreslily. Alice kreslila opravdu překrásně. Barvila vodovkama, že výtvor byl, jako temperama. Její kresby mi připadaly tak plné emocí, života, naděje a tajných přání. Já v tu dobu kreslila prázdné tělesné schránky, jako pokus o nakreslení postavy. Prostě toto byla dokonalá souhra. Bylo dáno, abychom se my dvě potkaly? Doteď věřím, že za to vše, co jsem si těch téměř devět let protrpěla, mi byla dána šance vše změnit a já tu šanci nenechala utéct! V životě jsem nepotkala člověka, který by mi tak dobře rozuměl… Věřím, že si někdo řekl: "Tak a dost! Ta si těch devět let vytrpěla své! Musí, jako odměnu dostat šanci, aby její duše opět nalezla ztracenou cestu!". Na Boha nevěřím, věřím, že to bylo prostě něco co je všude kolem nás, co nás sleduje a rozhoduje o tom, kdo si co zaslouží a proč. A stejně, jako ten někdo rozhodl, že dostanu šanci já, rozhodl určitě i u mnoha dalších, že tu šanci potřebují. Věřím, že mnoho dalších lidi dostalo šanci změnit se podle vlastních tajných přání.

Vždy jsem si přála nejlepší kamarádku, která by mě chápala a já ji a měly společné zájmy. A toto přání se mi náhle splnilo zrovna v dobu, kdy jsem to nejméně čekala a nebyla jsem na změnu připravena. Alice mě bránila před všema, co si na mě dovolovali, byla první člověk, kdo pochopil, co jsem si prožila a já si toho byla vědoma. Věděla jsem, že to je pravá nefalšovaná kamarádka na život a na smrt. Dozvěděla jsem se, že správně měla jet na školu v přírodě také. Obvykle totiž jezdila se svou třídou, ale tentokrát rodiče neměli peníze na rozhazování a proto zůstala ve škole. Nebýt této tak velké náhody, nikdy bychom se nepotkaly! V tom muselo být něco víc, než náhoda…

Pak ale nastala nejhorší chvíle mého života. Vystupovala jsem školu… Nechtěla jsem pryč od mé nové kamarádky! Bála jsem se, že tím naše přátelství skončilo a už se nikdy neuvidíme. Alice mě však ujistila, že nic takového se nestane a budeme se dál přátelit a potkávat i mimo školu. Díky ní jsem cítila, jak mi roste sebevědomí. Nejen, že mě uklidnila, co se týče přátelství, ale nebýt ní, tak bych se ani nezúčastnila pochodu deváťáků. A jen díky ní vím, jak krásný to byl pocit, když jsem procházela jako první vedle třídní učitelky a vedla zbytek třídy určenou cestou. Ostatní žáci tleskali, fotili si nás a usmívali se, nebyl to výsměch, ale úsměv. Poprvé v životě jsem lidi kolem vnímala v úsměvem radosti na tváři a ne posměchem a ukazováčkama směřujícíma na mne. Když náš průvod vyšel před školu a obcházeli jsme školu zpět k našemu pavilónu C, viděla jsem jak třídní učitelka poplakává. Neměla jsem odvahu něco říct a doteď si to vyčítám…že jsem mlčela… Má třída byla totiž poslední, která v této škole ukončila základní vzdělání… Škola se totiž rušila a ostatní třídy budou přestěhovány do školy, odkud jsem tak naivně přešla. To bylo mé druhé štěstí, že jsem mohla základní školu dochodit na té druhé. I když šikana byla horší, v té první škole stále byla a je do dnes aura, kterou jsem si tam vytvořila…pocit uzavřenosti. Když jsem očkem hleděla na třídní učitelku, mrzelo mě, že jsem neměla, co říct…

Poté jsme se sbalili a vyrazili do školní jídelny na poslední oběd. Byl sice strašlivý, ale poslední překvapení mě teprve čekalo. Ke stolu si mě zavolala paní ředitelka, která mě měla snad nejoblíbenější z celé školy. Nechci být nijak nabubřelá, ale připadlo mi to tak, když se mě zeptala, jestli bych jí nedala telefonní číslo. Šokovala mne! Nedávno jsem jí dala přečíst mou knihu, kterou jsem tehdy psala a i když nedávala velký smysl, paní ředitelka, z příběhu byla nadšená. Nyní chtěla mé telefonní číslo, pamatuji si, jak říkala: "Víš, věřím, že jednou budeš mít úspěch a až budeš známá, chci být první, která poví -Vidíte, a tuto dívku jsem učila já-. Chci mít na tebe kontakt, abych tě mohla kontaktovat, jak jsi na tom s příběhem, i životem."

Myslím, že takové štěstí nemá mnoho lidí. Navíc, měla jsem paní ředitelku ráda. Sice byla stará a měla sklerózu na jména, ale byla hodná, laskavá a byla jako člověk, a ne, jako některé učitelky, chovající se, jako robot. Najednou bylo vše světlé, bílé…

Poté jsem si už sbalila a pospíchala před školu, kde již na mě čekala věrná Alice. S tou jsem pak šla kousek domů. Tehdy to byl den osvobození. Najednou jsem cítila, že jsem jiná… Tím, jak mi definitivně skončila základní škola, skončil i pocit šikany. Sebevědomí nabralo na intenzitě… O prázdninách jsem s Alicí plánovala, jak ji pozvu k nám na chalupu. Plány bohužel nevyšli, ale to je jiný příběh. O prázdninách jsme se vídaly, nepamatuji si, jak moc jsme se viděly, ale i kdybychom se viděli jen jednou za půl roku, stálo by mi to zato!

Nastal nástup na střední školu. Bála jsem se nových tváří, ale věděla jsem, že když si najdu kamarádku, budu se cítit opět svá. Nemyslím, že bych si našla novou kamarádku a na Alici zapomněla, ale jen jsem si chtěla sehnat kamarádku, se kterou bych si mohla povídat ve škole, aby to zase nedopadlo, jako na základní škole, kde jsem skončila tam, kde jsem skončila právě kvůli tomu, že jsem neměla s kým si povídat. Kamarádku jsem si našla. Sice byla trochu divná a chovala se, jako malé dítě, kterému se vše muselo vysvětlovat hodiny, ale pořád kamarádka. Už první dny jsem si uvědomovala a pociťovala, že jsem úplně jiná. Možná to bylo tím, že za ty dva měsíce prázdnin jsem se pořádně skamarádila s mou sestřenicí, kterou jsem vídávala velice málo, možná to bylo tím, že se mi na mé webové stránce objevily dívky, které svou ztřeštěností se staly též mým vzorem a možná i tím, že už jen vzpomínka na věrnou Alici mi zvedala sebevědomí a možná, že to bylo vším dohromady! A tomu i věřím. Nastal zlom, kdy jsem se stala jednou z těch normálních lidí, kterým jsem tak záviděla. Najednou jsem už věděla, jak se cítí člověk, který má přátele, osobnost a cíl v životě. Najednou bylo vše nové a najednou…to bylo zase pryč… Tentokrát mě téměř celá třídy odhodila kvůli tomu, že jsem se chovala až moc ztřeštěně a oni si hrály na dospělé slečinky, už jen nos nahoru a korunka jim chyběly. Jednou byli skvělé dívky a jednou byli jak jedovatí hadi. Nakonec jsem kvůli ním začala ignorovat učení a začala jsem propadat. Ale víte, byla jsem ráda, že propadnu a nezkoušela jsem známky ani zlepšit.

Když jsem doma Alici pověděla, že propadám, byla velice zaskočena. Po chvíli vysvětlování však pochopila, jak dobré bylo pro mě propadnout a vše bylo jako dříve. Byla jsem ráda za každou chvíli, kdy jsem s Alicí byla, přesto, že jsme byly a jsme nejlepší kamarádky, vídaly jsme se opravdu málo, protože Alice má přísné rodiče. Ale to mi nevadilo, i přes poznámky mé rodiny jsem s Alicí dál kamarádila. Mým rodičům Alice nevadí, mají ji rádi, ale jen se jim nelíbí, že třeba slíbí, že přijde a neobjeví se. Já za ní nemohu, tak je to jen nekonečné čekání s otázkou "Přijde? Nepřijde?". Bylo mi to však jedno, Alice mi otevřela oči a ukázala, co je to svět. Díky ní jsem nechodila se sklopenou hlavou a znala jen metr chodníku přede mnou, ale viděla jsem to velké okolí, které na mě kdysi ukazovalo prstem. A za tohle bych měla na ní zapomenout? A my jsme řekli NE! Jednou nejlepší kamarádka, navždy nejlepší kamarádka!

Poté, co uběhly další prázdniny a já znovu nastoupila do prváku, už jsem byla nějaká Sophie, nebyla jsem nijaká Sophie, jako jsem byla na základní škole. Mám svůj styl, svou osobnost, nenahraditelnou a originální, jako každý člověk chodící po zemi, nebo třeba i po Marsu, to je na vás. Dokázala jsem vtipkovat a dokázala jsem být o něčem tvrdohlavě přesvědčena. Vše co jsem nabyla v minulém prváku jsem již do dalšího prváku vlastnila, užívala a nepustila. Nyní dokážu být tvrdohlavá, zlá, milá, uražená… Všechny mé pohyby jsou vlastně ztřeštěné pózy, kterýma nic nedokazuju lidem, ale sama sobě dokazuji svou odlišnost, kterou miluju. Samozřejmě od toho odvozuji i své převeliké ego. Já jsem já, já jsem psycho, blázen, když projíždí sanitka, mávám na ně, a křičim, že mě přehlédly. Jak se taky jinak mám dostat k Chocholouškovy?

A za toto vše děkuji hlavně jedné jediné osobě. ALICI, která tento velký zvrat v mém životě zpustila. Třeba si to nemusí uvědomovat, ale nebýt jí, třeba bych už dnes ani nežila. Třeba bych z mé dřívější bezmocnosti spáchala sebevraždu, ke které jsem tehdy neměla daleko… Vlastně jí vděčím i za to, že tu mohu být a psát tento příběh… Alice…zachránila jsi mi život. Zachránila jsi život osobě, která nežila, jen existovala a ty jako jediná jsi dokázala probudit spící duši k nově nabitému životu! Dokázala jsi mi, jak je jednoduché být sama sebou, najít si místo kam patřit, najít si osobnost a vlastní ztracenou budoucnost… Jsem ráda, že jsem tě tehdy potkala, opravdu nevím, co by se dělo, kdybys tehdy na tu školu v přírodě odjela…

Teď už bez povídání nevydržím ani vteřinku, tehdy jsem mlčela ve škole celých devět let. Teď se ve škole z legrace peru s holkama, tehdy jsem se nehnula z lavice. Teď vím, co je to mít přátele…tehdy jsem mohla jen snít… děkuju…děkuju moc za to, koho jsi ze mě udělala a věřím, že naše přátelství bude trvat až do konce života. Bez tebe vím, že bych se stala zase tím, čím jsem byla…stínem, ukrytém v lavici.

>Po nocích úsměv na rtech mám, myslím na vše prožité, co se mi doposavad stalo a odpovídám si sama sobě: "Ano, tohle má smysl!"<