Jak dopadla včerejší noc, na to nechce Kurama ani pomyslet. Doorel ho nechala kvůli nesmyslům, které jí někdo vryl do zdravého myšlení a Kurama teď hodlá zjistit, kdo to byl! Přemýšlel nad logikou celého tohoto zmatku a jak k němu vlastně vůbec došlo. Teď je už ráno, Kurama postává na balkoně svého pokoje a dívá se na střechy ostatních Tokijských domků. Azzy, kterou Kurama milně znal jako Anděla soucitu, namísto jako Doorelinu polovinu duše si Kurama stále v mysli jasně vybavoval a i Azzynina slova také. Vedli dlouhou debatu i po odchodu z paloučku za Doorelinou chatrčkou, Kurama si tiše opakoval veškeré věty, co mu Azzy radila a napovídala. Nejvíce však myslel na to, co si Doorel provedla s rukama a proč si nenechala nic vysvětlit. Jakoby jí ten 'někdo' vymyl mozek…

Hodiny plynuly, Kurama stále stál na balkónku a z rukou sesypával do větru černé lístky růží na důkaz svého zármutku. Vtom z ničeho nic ho napadlo se vrátit k dočasně uzavřené zřícenině své školy. Napadlo ho, že sesyp budovy školy určitě nebyl náhodný a určitě byl mířen na určitou osobu. Rychle se rozběhl z domu po ulici směrem ke své škole.

Tentokrát, jakožto démon třídy 'A', a tudíž i druhé nejmocnější třídy, Kurama zacítil, že je někým sledován…ale kým?

V polovině cesty ke své škole s sebou trhl vzad, aby zjistil, kdo ho sleduje a k VELKÉMU udivení to byla Candy. Jakmile se Kurama prudce otočil přímo na ní, Candy ulekle ztuhla na místě, že ani nemrkla. Kurama už věděl, že ona také není žádné neviňátko, o jeden krok couvl a postavil se do bojové pozice:

"Chci vědět, proč me sleduješ." Zachovával ještě klidný tón hlasu i když psychicky už situace také nezvládal nejlépe.

Candy ale neodpověděla a stále ztvrdle stála. Kurama se udivil a polevil z bojové pozice. Nechápavě trochu šťouchl Candy do ramene a ona se převrhla dozadu.

"Zkoušíš novou taktiku úkrytu zvanou 'Potulná socha'? Udělal Kurama ironický úšklebek na Candy, která vypadala jako mrtvola, co se vyklopila z rakve při pohřebním pochodu, "Tak co máš za problém, že se za mnou tak plížíš." Přestávalo to Kuramu bavit.

Candy náhle rychle vyskočila a naštvaně na Kuramu zaječela, ať už ji takhle nikdy neděsí. Kurama jen bezvýrazně pozdvihl obočí.

"Tak co chceš, nemám zrovna moc náladu, jestli jsi si nevšimla…" po chvilce ticha Kurama zabručel.

"Všimla jsem si, kdo by si nevšiml černých lístků růže, co se mu sypou na hlavu. To mi stačilo k poznání tvé nálady hned." zabručela na ně něj nazpět Candy a ještě si z vlasů sundala poslední černý lístek z růže.

"Nemusíš to tak rozebírat a konečně mi řekni, co chceš, zrovna mám něco na práci, tak nechci marnit čas!" začínal Kurama nervóznět.

"Dobře, dobře…musím…musím ti něco přiznat, Kuramo…" sklopila Candy hlavu.

Doorel se mezitím snažila zapomenout na vše, co se stalo…i na Kuramu. Nerada smutnila, i když teď by byl smích docela v nevhod. Napadlo ji jít navštívit Yusukeho, který ji svou lehkomyslností dokázal rozveselit vždy. Vzala si svetr, aby nikdo neviděl její jizvy na rukou, popadla svou hru na PlayStation2, kterou sbalila tenkrát ve svém Ningenkai než nadobro odtamtud odešla a vyrazila za Yusukem domů.

Když zazvonila u jeho paneláku na zvonek, nikdo to nebral. Doorel se udivila, bylo sice ráno a Yusuke měl jít do své školy, ale vzhledem k tomu, že on chodí většinou za školu, předpokládala, že bude lenošit doma. Doorel jen pokrčila rameny a chtěla odejít, když najednou zaslechla bouchnutí vchodových dveří.

"Chtěla jsi něco?" ozvalo se a Doorel se otočila.

Utrpěla šok, když Yusukeho spatřila rozcuchaného v modrém pyžamu s obrázkama medvídků.

"Nefunguje nám ve zvonku mikrofon, tak jsem musel jít otevřít." Vysvětluje Yusuke Doorel, která měla tou dobou z překvapení spadlou dolní čelist.

"ale opravdu ti to v tom pyžamu sekne." Dodala po vzpamatování ironicky.

Když viděla, že se Yusuke začíná nafukovat, raději mu ukázala hru, co s sebou vzala.

"Helé, to je ta hra ve které musíš bojovat za jednoho z nás, že ano?" hned Yusuke zajásal.

"Máte PlayStation2, že? Chceš si to zahrát?" už teď dávala Doorel Yusukemu výrazem znát, že ona jistě neprohraje.

"To je výzva!" zatvářil se Yusuke taky ďábelsky.

Zatímco se Doorel snažila hodit do pohody a brát to vše jako každý jiný rozchod as 'obyčejným' klukem, Kurama se nechtěl vzdát ani té sebemenší kapky naděje k záchraně 'nekonečně rozkvétající lásky', jak sám v duchu nazýval svůj vztah s Doorel. Právě se od Candy dozvěděl něco, co nechtěl:

"To ty jsi Doorel nalhala ty nesmysly?!" dmýchá se v Kuramovi vztek, žal a zoufalství.

"Bohužel… Kuramo, je mi líto, uvědomila jsem si, co jsem způsobila a chtěla bych to jakkoliv napravit!" vše Candy myslela smrtelně vážně.

"Candy…" vzdychl Kurama, "Kvůli tobě se Doorel dost zničila a změnila psychika, nechala mě, že prý si zasloužím někoho jinýho, pořezala si ruce a já se tím prý nesmím zabývat…její bolest cítím i já a to milionkrát znásobenou. Do toho všeho se ještě plete Sakyo, teď se mi potvrdilo podezření, že i ty ses snažila mě a Doorel od sebe oddělit… Je toho moc!!!" chytil se Kurama zmateně za hlavu.

"Kuramo, pomohu ti všechno napravit, přísahám!" snažila se Candy, aby jí Kurama uvěřil.

Bohužel to nepůjde tak snadno, Kurama pojal podezření, že pomoc jen falšuje, aby si získala jeho důvěru a všechnu podezřelost shodila jen na Sakyo.

"Fajn, nevěř mi, když nechceš, ale dokážu ti, že jsem se změnila a pomohu ti tak, či tak." usmívala se Candy.

"Fajn," zopakoval po ní Kurama "ale nepočítej s tím, že si tak získáš mou náklonnost. Jestli to je další tvůj podlý plán…"

"Neobávej se." mrkla na něj Candy a Kurama se hned zamračil, "Promiň," Candy se rozesmála, "to já úmyslně, když vím, že tě to štve."

Kurama jen vzdychl a snažil se uklidnit. Candy se teda raději optala, kam má namířeno a když slyšela, co se stalo s jeho školou, hned se hlásila, že bude Sherlockův pomocník Watson. Kurama jen zakroutil hlavou a v duchu si zřejmě myslel, jak je Candy nemožná, i když její potrhlost mu nepatrně zlepšila náladu. Rychlým krokem pospíchali k zřícenině školy, když tu podal Kurama zajímavou otázku, na kterou se Candy těžko odpovídalo:

"Řekni mi…proč jsi se snažila ode mě Doorel odehnat…?"

"N-nevím, jak to vysvětlit…" provinile Candy odvrátila zrak.

"Pochopím to, pověz mi to jak to půjde."

"No…jak to říct… Chtěla jsem vás od sebe odtrhnout proto, že jsem byla tebou posedlá a chtěla tě mít jen a jen pro sebe…" zčervenala Candy za pravdu a pevně zavřela oči s očekáváním, že dostane nakládačku.

"Aha…" jen ale Kurama pronesl, "Tímto způsobem si ale nenakloníš nikoho a už vůbec ne toho, který už je milován někým jiným…nebo alespoň byl…" sklopil Kurama smutně hlavu.

"To už vím, vím, že to byla chyba a i myslím, že jsem ani nepociťovala úplně pravou lásku…Začínám přemýšlet, jestli mé jedny city k někomu jsou jen přátelské, nebo prožívám jednu a pravou zamilovanost…" dodává Candy, když zjistila, že jí za slova od Kuramy nic nehrozí.

"Takže si srovnáváš, komu tvé city opravdu patří. Mě určitě ne, to jsem jedině rád. Komu ale patří?" Kurama tajně začne vyzvídat.

"Moc zvědavej, ne? To bych si radši zatím nechala pro sebe. I ta dotyčná osoba by to tak určitě chtěla a navíc…u té osoby i tak stoprocentně nemám šanci."

"Hiei…" tipl si Kurama v mysli a jelikož je to jeho nejlepší kamarád, ví, že Hiei by si opravdu nechal věc, jako je láska, v tajnosti, "Třeba máš šanci, každej má srdce nepředpovídatelné a neví, kdy se mu rozbuší jak na poplach" pronesl nahlas.

"To znělo hezky, ale tenhle, ten je jinej…" nevěří si moc Candy.

"Říkám, může se jevit jinak ale srdce si neuhlídá… Doorel si určitě také říkala, že bych se nedokázal zamilovat, sám jsem ani nikdy nechtěl a jak to dopadlo? Zamiloval jsem se do ní. Dal bych cokoliv za to, abych jí měl zpět u sebe…i svůj život…"

Candy opět provinile sklopila tvář a byla skálopevně rozhodnuta vše napravit a i hrozbu Sakyo odvrátit.

"Kuramo, nezoufej…" najednou Kurama zaslechl tišší hlásek u ucha.

Zastavil se na místě a nechápavě se začal ohlížet, ale nikoho kromě Candy ve své blízkosti nezaregistroval.

"Děje se něco?" zastavila se i Candy udiveně.

Kurama v tu dobu zahlédl průhlednou siluetu Laury, ale malinkou jako sevřená pěst, ne-li ještě menší, jak mu sedí na rameni.

"C-co ty tady?" zašeptal jí trochu ulekle Kurama.

"Neboj se, vidíš mě jen ty." uklidnila ho Laura, "Pokračuj v cestě ke škole a já ti zatím budu povídat, co potřebuji."

"Kuramo?" vyrušila znovu Candy.

"E? Né nic se neděje, jen se mi něco asi zdálo." zalhal Kurama.

Candy jen trochu nevěřícně na Kuramu koukla, ale radši nic nerozebírala a vydala se s ním dál k zřícenině školy. Kurama kráčel a poslouchal, proč Laura přišla.

"Doorel se snaží ze všeho vzpamatovat, teď je u Yusukeho a hraje nějakou hru…" při těchto slovech Kurama znovu smutně sklopil hlavu, ale Laura dopovídá dál, "Ale stále prohrává, protože je stále zamyšlena, přemýšlí nad tebou, vzpomíná, jak tě poprvé potkala, stýská se jí." načež Kurama hned zbystřil.

Laura pokračovala:

"Zato mě ale Azzy informovala, že Sakyo smýšlí další plán. Stále si prý něco pro sebe mumlá a poznamenává na papír neznámou řečí. Zkusím ještě něco víc zjistit, zatím je to vše…a Kuramo?" Kurama nastražil uši, "Nic není prohrané, jestliže pro tebe stále Doorel tolik znamená. O lásku se nesmí prosit, ale bojovat." mrkla Laura a rozplynula se.

Kurama zamyšleně hleděl do země a poslední věta mu stále zněla v uších, dokud ho Candy nepřerušila slovy, že jsou na místě. Kurama se zastavil a znovu pohlédl na zřícené trosky, jež kdysi tvořili školu, do které chodil společně s Doorel. Z očí mu Candy poznala, že nerad si znovu vše připomíná, tak ale proč sem šel?

"A co tady nyní vůbec?" drbe se Candy na hlavě a odkopává z cesty malé kamínky, jež bývaly součástí školních stěn.

"Pátrat." jedním slovem Kurama popsal.

"Po čem?"

"Po všem. Cokoliv, co bude podezřelé. Ta škola se zhroutila, i když konstrukce a stav budovy byly stále kontrolovány, tuším, že to nebyla náhoda. Celé to tu stručně prohledat, každý detail pečlivě přezkoumat a nic nepřehlédnout."

Candy se postavila do pozoru:

"Rozkaz, pane!" zvolala a skočila mezi trosky téměř stejným stylem, jako kdyby skákala do vody.

Kurama jen s ironickým pohledem zakroutil hlavou do stran a rozešel se mezi trosky pátrat také. Však ale ani po hodině pátrání nic zajímavého neobjevili.

"Teda Kuramo, já tu nic podezřelého nevidím, kromě zbytků šlahounů nějakých kytek, které jsi prý vyvolal abys zpevnil zdi, než se zhroutily. Jako kdyby si ta budovala umínila, že se rostě rozpadne a sesypala se." povídala Candy, zatímco se vydrápala na jeden rovnější kus spadlé zdi, na které odpočívala.

"Někdo se zřejmě dost snažil své činy skrýt, ale nepovedlo se. Podívej." ozval se však Kurama a ze sutin tahal jakousi neznámou popínavou rostlinu.

Candy zvědavě přiskočila a zkoumala, co to právě našel. Kurama si překvapeně prohlížel uschlou květinu:

"Palus Pernicies aneb Močálovka zhoubná. Rostlina se jeví jako masožravá podle přepulovaných a zoubkatých lístků a přesto tyto 'tlamičky' vyrůstají přímo na dlouhých šlahounech."

"Hezky jsi nám to tu popsal Einsteine." prohlížela si Candy znuděně nehty, protože už tak měla Kuramových odborných poznámek plné zuby, "Mám pocit, že tu rostlinu už taky odněkud znám a to nejsem expert…moment…SAKYO!" najednou blesklo Candy hlavou.

"Cože, Sakyo?!" zpozorněl při vyslovení jejího jména Kurama.

"Ano, ano, ano, vzpomínám si! Tuhle schopnost má Sakyo! Taky přeci ovládá tentýž živel jako ty, akorát využívá rostliny, jež jsou méně známé a lépe se ukryjí před zraky jiných!"

Doorel mezitím u Yusukeho stále hrála hru, kterou přinesla a prohrávala na celé čáře.

"No tohle už není možný!" vykřikla, když prohrála čtyřicátou-druhou hru ze čtyřiceti-tří.

Yusuke se jen tvářel, jako by se nic nedělo a přitom si své výhry perfektně uvědomoval. Seděl na židli jako neviňátko, pokupoval si nohou a hrál si s tlačítky na joysticku, zatímco Doorel naštvaně poskakovala kolem.

"Dáš si odvetu?" ptal se Yusuke s vítězným pohledem.

"Nikdy!" odmítala už Doorel a uměla si představit svou další prohru.

"Ale noták, můžeš zase hrát za Kuramu, jako že jsi hrála stále."

"Ne, ne, ne, ne, ne, končim."

(spusťte před dalším čtením...)

Yusuke se rozesmál a tak se teda líně zvedl a pomáhal Doorel uklidit PlayStation2 do krabice. Přitom si však všiml, že Doorel je nějaká smutná. Když se však optal, co se jí stalo, nic neodpověděla. Yusuke pojal podezření a nepřestával se vyptávat dokud Doorel nezlomil a ona se nerozplakala. S pláčem do klína Yusukemu řekla, že nechala Kuramu být a teď přemýšlí, zda-li učinila správně. Yusuke se na Doorel udiveně zahleděl, toto opravdu nečekal. Věděl o tom, že v poslední době si moc nerozuměli, hlavně když viděl, jak Doorel Kuramovi dala facku, ale nepočítal s tím, že by to vedla až k tomuto. Yusuke je smíšek a lehkovážný, ale soucit s ostatními má také.

"Co to povídáš, vždyť víš, že mu na tobě záleží a že ho stále miluješ, tak proč jsi ho opustila?" objal ji, aby jí utišil.

"Yusuke, ty tomu nerozumíš, nevíš, co vím já…" utírala si Doorel slzičky.

"A co tedy víš…?"

"Že Kurama si zaslouží někoho lepšího, než jsem já… proto jsem ho opustila…"

"Ale co když nikdo lepší než ty není a ty jsi právě ta nejlepší, která mu osudem byla přidělena…?" zeptá se Yusuke a podívá se jí zpříma do očí očekávajíc odpověď.

Doorel se na Yusukeho překvapeně podívá a pak očima uhne zamyšleně ke straně.

Kurama a Candy právě zjistili, kdo stojí za zřícením školy a Kurama si právě uvědomil, že útok byl jasně mířen na Doorel.

"Sakyo, když si něco zamane, tak jde za svým cílem stále…každou vteřinu… Už zřejmě zjistila, že si tě nezíská, dokud bude Doorel žít…" zapřemýšlela Candy.

"…a proto se jí bude snažit zabít…" dopověděl Kurama, "PROBOHA, DOOREL JE V NEBEZPEČÍ!!!" uvědomil si a rozběhl se směrem k Yusukeho domu, kde podle Laury má Doorel být.

"Vím, že jsi tu, vylez, ať vím, kdo jsi a proč mě sleduješ…" pověděla Candy, která zůstala stát u trosek školy.