Doorel zjistila, že se Kuramy začíná bát, ale nechápala proč. Právě utekla z Kuramova bytu, když jí chtěl políbit a ona uhnula i když vlastně ani uhnout nechtěla, opět kvůli vzrůstajícímu strachu. Po cestě trochu už zpomalila a čím byla dál byla od Kuramova domu, tím se víc uklidňovala. Než půjde za Keiko, aby společně hledaly nějakou chatrčku, musí Doorel vypadat normálně, aby se jí Keiko opět neptala, jestli je v pořádku. S Keiko měly sraz u fontány na náměstí. Keiko už tam čekala, ještě jeden hluboký nádech, veselý úsměv a Doorel vykročila ke Keiko. Obě se vesele pozdravily, Keiko ani netušila, že Doorel opět něco trápí.

Keiko zavedla Doorel na pět různých míst, kde byly hezké chatrčky, které jakž takž ještě stály. Doorel ale už neváhala z odpovědí a rozhodla se bydlet v poslední chatrči, co si prohlížely. Byla to chatrč jejíž vnitřek tvořily jen tři místnosti, hlavní místnost, kde byla kuchyň a zároveň ložnice a v posledních dvou místnostech bylo rozděleno WC a koupelna. Byla to malá chatrčka, pro jednoho člověka nanejvýše ještě se psem jako stvořena. Malá kuchyňská linka tu ještě byla, jen ji uklidit, WC a vana tu také byly. K potěšení tu voda tekla, takže se sem nemusela složitě zavádět. Co se týkalo postele, Keiko měla ve svém jednu postel navíc, na které Doorel u ní přespávala, Keiko narychlo skočila za Yusukem a Kuwabarou, ať jí postel pomůžou přenést.

Chatrč byla u malého lesíka, nedaleko od školy a bohužel pro Doorel i blízko u paneláku, kde bydlí Kurama. To jediné se Doorel nelíbilo, ale to se přežije. Teď nastal úklid, Keiko povolala k pomoci ještě Candy, ale Sakyo už ne, Doorel řekla, že se s ní nechce kamarádit a víc už neprozradila. Dívky uklízely prach, čistily okna a podobné věci, zatímco Yusuke a Kuwabara zpravovali zničená prkna v podlaze a přesouvali nábytek na dobré místo.

Asi v pět hodin už měli vše uklizené a opravené, zvenčí chatrč po úpravě vypadala jako trochu pošramocená chaloupka a vevnitř ještě lépe, jako obyčejný domov. Bohužel tu ale nevedla elektřina, Doorel tu naštěstí měla obyčejná kamna, takže jí zima nebude a kdyby tu chtěla mít trochu veseleji a poslouchat hudbu, tak si Doorel vzpomněla, že když si balila věci před úplným odchodem ze svého Lidského světa, tak si přibalila i malé rádio na baterie. Když už vše bylo hotovo, kluci uklízeli zbytek rozpadlých věcí do popelnic, Keiko a Doorel šly nakoupit nějaké nádobí a potraviny a Doorel si mezitím zajistila v jednom obchůdku brigádu. Candy oznámila, že má ještě něco na práci a odešla pryč, všichni mysleli, že jde domů, ale Candyna cesta směřovala jinam…

Candy měla plán, jak se dostat ke Kuramovi blíže, než byla schopna Sakyo. Chtěla si získat přátelství Doorel a pak se přes Doorel dostane ke Kuramovi, mělo to však háček, jak se s Doorel nejlépe spřátelit? Candy napadlo, že Doorel postrádá přátele v nejhorších situacích, měla v plánu tajně vklouznout do Keikyna domu a zabít Doorelina psa. Však Candy nebyla taková, jako Sakyo… nedokázala by zabít živé stvoření jako ona! Rozhodla se pro malou lest. Keiko bydlela v obyčejném domě, ne v paneláku, tudíž nebylo pro Candy tak těžké vyskočit na parapet a potají se vplížit do Keikiného pokoje. Na koberečku tam spal Doorelin psík Hiei. Candy využila svých vedlejších schopností, které, kromě Duchovní síly vlastní a vytvořila z aury kopii psa, jenomže mrtvého v kaluži krve. Pak vzala Dooreliného psa a s ním utekla k sobě domů, kde se bude o něj starat. Vše bylo perfektně připraveno, bylo to dost hrubé, ale jinak si Doorel lépe nezíská, než utěšováním a podporováním…

Doorel a Keiko se mezitím vrátily z nákupu zbývajících věcí, vše odložily v Dooreliném novém domově a ještě šly ke Keiko domů, aby si Doorel přenesla svůj batoh a psa. Když ale vešly do Keikiného pokoje, spustil se ohlušující křik, když spatřily psa v kaluži krve. Netušily, že je to jen falešná figurína z aury a Doorel ten pohled vyděsil natolik, že omdlela a padla na zem. Keiko vyděšeně utekla z pokoje pro tátu.

Doorel nevěděla, co se dál dělo, probudila se na Keikiné posteli a nad ní se nakláněla Keiko, její táta a Candy. Candy předstírala, že přiběhla na pomoc a docela se jí vedlo vše perfektně předstírat. Doorel se vyděšeně na posteli posadila a pohlédla na zem, pes, ani krev tam už nebyli, vše už bylo uklizeno.

"Můj…můj pes…!" rozbrečela se Doorel.

"Je mi líto toho, co se stalo, Doorel." hned začala hrát Candy.

Doorel neustále brečela a Keiko se Candy jí snažily uklidnit, Keikyn táta musel jít zpět pracovat do restaurace, tak nemohl ani moc pomoct… Doorel byla opět na dně, zoufalá, smutná a jen s pouhou podporou svých kamarádek, z nichž jedna kamarádství jen hraje, ale to už Doorel nevěděla.

"Mám jí doprovodit domů…?" optala se Candy Keiko, která jí kývla.

Candy se snažila Doorel uklidnit a docela se jí i vedlo, říkala například, že každý živočich jednou zemře, nebože každý živočich má už určený osud a bohužel tento psík měl nejhorší osud, co ho mohl potkat, však že se mu bude dařit i v 'Psím nebi'. Doorel byla ráda, že jí Candy podporuje a snaží se pomoct, to jí trochu uklidnilo, ale když už ji bylo o trochu lépe, zamýšlela se nad tím, co se stalo:

"To musela udělat Sakyo…" popotahovala.

"Vážně…? Teda spíš, jak to?" byla zaskočena Candy, byla ale ráda, že Doorel podezírá úplně někoho jinýho.

"Ten pes nezemřel přece sám od sebe, to by tam nebyla ta…krev… A Sakyo nenávidim a myslím, že se mě snaží srazit…"

"No jo, vy se vlastně nesnášíte od doby, co jsme byli všichni v tom kině, že…?"

"O to nejde…to jsem mohla považovat opravdu i za pouhý omyl, ale…" sklopila Doorel hlavu, "Sakyo se snaží Kuramu získat, teď už to vím…"

"Jak jsi na to přišla? Co ti provedla…?" divila se Candy, která nevěděla, co jiného mohla Sakyo provést.

Doorel vysvětlila, o co se Sakyo jednou pokoušela a Candy jen padala čelist. Doorel stěží zadržovala pláč, jen na vše pomyslela a ke všemu přibylo ještě tohle, už toho bylo na Doorel opravdu moc. Za chvíli už byly u Dooreliné chatrčky, nebo už spíše chaloupky. Candy řekla, ať si jde Doorel lehnout a na nic nemyslí a že jí pak bude určitě lépe. Doorel byla ráda, že se jí Candy snaží tak pomoct, netušila, že Candy pomoc jen předstírá. Rozloučily se a Doorel vešla do svého nového domova. Nevěděla však, co tu teď bude sama dělat, nemá tu svého psa, jediného, komu se mohla ve všem bez obav svěřovat, stále se nechtěla smířit s realitou, že už svého psa neuvidí. Sklesle si sedla na židli, opřela se o stůl a tvář skryla v pramenech svých vlasů.

Netušila, jak dlouho tu tak u stolu sedí, když vtom se ozval zvonek. Doorel nadskočila, protože žádnou návštěvu k večeru nečekala a i tak neměla náladu s kýmkoliv mluvit. Chvíli ještě seděla a poslouchala neustálé zvonění, pak se nakonec rozhodla a šla otevřít. Možná už i sama tak trochu čekala, kdo za ní teď přišel… byl to Kurama, který se dozvěděl, samozřejmě od Candy, že Doorel asi navždy ztratila svého psa.

"Co chceš…" řekla Doorel otráveně, až to Kuramu zarazilo.

"Ahoj… Slyšel jsem o tvém psovi… je mi líto, co se mu stalo…" snažil se být Kurama milý.

"Hmmm…" jen se nevnímavě Doorel opírala o dveře se sklopenou hlavou.

"Chápu, jak se asi cítíš… Candy říkala, že teď potřebuješ být sama a zamyslet se… Já si ale myslím, že spíš potřebuješ podporu a ne samotu…"

"Hmmm…a? Jestli chápu, tak tu chceš být se mnou…?" stále Doorel mluvila, jako by neměla zájem o to, co Kurama říká.

"Jestli nebudu překážet… rád bych byl u tebe…"

"Jestli se ti chce sedět a čumět do blba, tak klidně…" odsekla Doorel.

Kurama byl zaražen tím, jak se Doorel chová, takováhle nebyla, ani když jí trápilo úmrtí mámy, se zaskočeným pohledem povídá:

"Vím, že se asi cítíš mizerně…ale zlost by se neměla vylívat na těch, co stojí při tobě… Jestli jsem na tolik nedůležitý…"

"Promiň…" přerušila ho Doorel, "Je mi opravdu špatně… Jestli chceš jít teda dál…" ustoupila od dveří, aby mohl Kurama vejít.

"Tak tady bydlíš, ano…?" rozhlédl se krátce po místnosti Kurama, když vešel do domku.

"Hmmm…" víc Doorel neřekla.

"Nechceš si třeba promluvit…? Ať ti je lépe…" bál se o ní Kurama.

"O čem promluvit…" opírala se Doorel o zeď se sklopenou hlavou.

"Sedni si třeba tady ke stolu a řekni mi něco o tom tvém pejskovi…" vysunul jí Kurama zdvořile židli.

Doorel se odploužila k židli, posadila se, ale tvář stále skrývala pod množstvím vlasů. Kurama si sedl na židli na druhé straně stolu a pokoušel se trochu Doorel rozpovídat, aby nebylo tak těžké na jejího psa vzpomínat.

Kuramovi se dařilo Doorel trochu rozpovídat a Doorel se slzama v očích vyprávěla o svém psovi, o tom, jak ho měla ráda a podobně. Začínala být klidnější, hlavně potom, co jí Kurama připomněl smrt matky, která však na ni vzpomíná i v nebi, kde se Doorel s mámou ještě loučila. Řekl, že teď v nebi jsou dva, její máma i její psík a oba na ní určitě rádi myslí a z oblak se dívají.

"Máš pravdu…vím, že jsou oba v pořádku a ke všemu… když by bylo nejhůř, snad by Koenmovi nevadilo, kdybych za nima do nebe na chvilku šla…" začínala se Doorel sama přesvědčovat a snažila se uklidnit.

Když už se cítila lépe, postavila se, posadila se na postel a z pod postele vytáhla malý kufřík s fotografiema. Kurama si sedl vedle ní a nenápadně pokukoval na fotky. Doorel si smutně prohlížela fotografie svého psa a mámy.

"Doorel…nepřipomínej si smutek…" jen jí trochu upozorňoval Kurama.

"Neboj se…chci si jen ještě připomínat jejich tváře…" usmála se Doorel, i když jí v tváři byl jasně stále vidět smutek.

"Mohla by ses na ty fotky také podívat až jindy… Až ti bude lépe… Teď nevypadáš zrovna nejlíp…" opatrně jí Kurama fotky sebral a vrátil do kufříku.

"Takže tu podle tebe mám sedět jak babka u televise a hledět do blba?…" trochu naštvaně se podívala na Kuramu Doorel.

Kurama nevěděl, co říct, tak jen na vteřinu odvrátil zrak stranou a pak se zpět podíval na Doorel. Doorel čekala na Kuramovu odpověď, Kurama však na ní jen místo toho hleděl a ona na něj. Oba se na sebe zadívali, Doorel byla trochu vylekaná když zjistila že se Kuramovi rty pomalu přibližují k jejím rtům. Ale neuhnula… Začali se něžně líbat a pomalu si lehli na postel. Bez konce vášnivých polibků jeden druhému začali sundávat vršek oblečení. Doorel zabořila své ruce do Kuramových rudých vlasů zatímco on jí pomalu odepínal podprsenku…Když ale podprsenku odstranil úplně, Doorel se musela vyplašit. Rychle se Kuramovi vytrhla, rukama si zakryla vršek nahého těla a s brekotem a opakujícími se slovy:

"Ne, ne, ne, ne, ne, promiň, promiň, promiň, promiň!!!!" se odsunula do rohu postele, schoulila se a nepřestávala brečet.

"Doorel…c-co se děje?" vylekal se i Kurama rázem.

Doorel se ocitla v nejhorší situaci, co jen mohla a Kurama na tom nebyl o moc lépe… Doorel brečela víc a víc a přitom stále opakovala:

"N-ne, promiň…já nemůžu…!"

Oba se teď cítili velice trapně, hlavně Kurama:

"Ale...proč…? Co…co se děje…?"

"P-promiň...nejde to...!" stále jen Doorel opakovala namáčklá v rohu postele u zdi.

"Ale...proč...dělám něco špatně…?" bál se Kurama už i něco promluvit, "Doorel...já...nenutím tě pokud nechceš…"

"Promiň...nejde to…nemůžu…" střídala jeden důvod za druhým.

"Ale…proč ne…?" Kurama se přisunul ještě blíž k ní.

"Tak můžeš začít... Asi...asi máme čas…" chytil ji Kurama pevně kolem.

"To tě trápí... Náš věk…?" Kurama se otočil na Doorel a snažil se jí dívat do očí.

"Prostě...ne…? Doorel, já to nechápu...já…nenutím tě...jen...zajímá mě důvod…" sklopil Kurama hlavu.